Městský úřad Lovosice - Oficiální internetové stránky      

Články z Lovosického Dneška

Bitva u Lovosic

Když se Fridrich II. v roce 1756 dozvěděl, že Marie Terezie proti němu získala spojence v Sasku, Švédsku a Polsku, začal sám útočit: v létě obsadil Sasko a začátkem září přešel se svojí armádou severní hranice Čech u Ústí n. Labem. Proti němu byla vyslána rakouská armáda pod velením maršála Browne, která se s pruskou armádou střetla 1. října 1756 u Lovosic. Maršál Browne proti pruské přesile předvedl své vojenské umění a aby unikl drtivé porážce, úspěšným taktickým manévrováním armádu vyvedl z bitvy a ustoupil směrem do středních Čech. Pruský král nevyužil této výhody a ustupující císařskou armádu nepronásledoval. Druhého dne Prusové bez boje obsazují Lovosice. Král si generální štáb, který měl ve Vchynicích, přeložil do lovosického zámku, kde se zdržel asi 14 dnů. Koncem měsíce, vědom si blížící se zimy včetně možných problémů s ubytováním a zásobováním armády na cizím území, se s armádou stáhl zpět do Slezska a Saska.Vítězství si ale přivlastňovaly obě strany. Rakouské vojsko oslavovalo je slavným "Tedeum" v Budyni a prušácké slavným "Tedeum" v Lovosicích. Bitvě dle současných zápisů přihlíželo hojně diváků ze Sulejovické obory, která v té době chovala na 300 jelenů. Nejvíce diváků bylo na Radobýlu. Letošní nekrvavá rekonstrukce bitvy si snad také své příznivce najde, naši předkové zřejmě měli drsnější vkus. (I když – v televizi také vidíte válku v přímém přenosu!)Prusko-rakouský konflikt, známý jako války o slezské dědictví, probíhající v rámci sedmileté války, se nevyvíjel pro Habsburskou říši příliš dobře. V bitvě u Lovosic 1. října 1756 a pak  u Štěrbohol 6. května 1757 byli Rakušané poraženi  (generál Brown byl smrtelně raněn dělovou koulí) a Prusové oblehli Prahu. Na pomoc Praze ale vytáhlo z Moravy vojsko v čele s hrabětem Leopoldem Daunem a s Prusy se střetli u Kolína. Zdánlivě ztracená bitva se změnila v rakouské vítězství.  Na bojišti ukořistili 22 pruských praporů a 45 děl. Prusové ztratili 392 důstojníků a 13 376 prostých vojáků - z toho 5.380 bylo zajato, Rakušané přišli o 360 důstojníků a 7.754 mužů. Tak vítězství patřilo jednou Prusům, jindy Rakousku. Ani předchozí porážky, ani toto vítězství nepřinesly rozhodnutí prusko-rakouského konfliktu. Válka skončila až v r. 1763 smírem, nevýhodným pro rakouskou stranu. Habsburské mocnářství jím definitivně přišlo o Slezsko a Kladsko. To ale mohlo být padlým vojákům obou stran lhostejné.

V bitvě u Lovosic byl na rakouské straně těžce zraněn generál Radicatti, na následky zranění zemřel a byl pochován v litoměřické katedrále. Vdova po něm nechala na místě bojiště (naproti dnešnímu hřbitovu) postavit kapličku Panny Marie Einsiedelské. Na zadní straně kapličky je nyní deska s českým nápisem: Na paměť padlých vojáků v bitvě u Lovosic 1756. Za kapličkou je hrobka, do které byly ukládány ostatky padlých vojáků obou armád, jak byly v okolí během let nacházeny. Před kapličkou stojí lípa, zasazená snad brzy po postavení kaple.

Loni v červenci byly na zahradě manželů Křtěnových v Lovosicích nalezeny při budování bazénu ostatky vojáka, který v bitvě u Lovosic padl. Nález vzbudil v okolí zájem, ale již 20. srpna 2005 si jej archeologové odvezli, aby určili stáří vojáka a příčinu úmrtí. Pozůstatky bojujících mohou být nacházeny i nadále, padlých bylo přes 5000 a všichni do hrobky u kapičky uloženi nebyli. Na čele měla kostra průstřel po velké kulce. Průzkum zbytků uniformy a knoflíků měl určit, na které straně voják bojoval.

Archeoložka Jana Hlavová z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech dokončila v dubnu zkoumání kostry a zjistila, že jde o muže ve věku 35-50 let, který ležel v samostatném hrobě. Měřil asi 183 cm, byl tedy na tehdejší dobu poměrně vysoký a trpěl parodontózou. Přestože se našlo téměř čtyřicet knoflíků a kulka ráže asi 17 mm, nebylo dosud možno určit, na které straně padlý voják bojoval. Ale objev jeho hrobu jako by měl připomenout, že výročí Bitvy u Lovosic se blíží.

O této první bitvě sedmileté války byla kromě publikace Alfonse Dopsche „Treffen bei Lobositz“ napsána i další díla. Je zajímavé, že transkripce rakouského vojevůdce se různí - Brown, Browne, ale podle Dopsche dokonce Broun. Dopsch ve své práci vycházel z memoárů mnoha důstojníků a dobových článků v novinách a časopisech. Bitvu u Lovosic ale popsal také její přímý účastník Ulrich Braecker, tkadlec ze švýcarského údolí Tockenburg. Braecker se dostal do rakouského zajetí a svá dobrodružství vypsal v životopisné knize „Der arme Mann in Tockenburg“. Na základě jeho vzpomínek napsal nejznámější východoněmecký dramatik Peter Hacks (21.3.1928- 28.8.2003) divadelní hru „Die Schlacht bei Lobositz“ (Bitva u Lovosic 1956), formálně byla vytvořena pod vlivem Bertholda Brechta a zabývá se problémem pruského militarismu (Hacks kvůli bojkotu Brechtových her přesídlil v 50. letech ze Spolkové republiky Německo do Německé demokratické republiky). Hra byla také přeložena do češtiny a v roce 1960 ji mělo na repertoáru Mostecké divadlo pracujících. Hacksovy hry byly populární, velký úspěch mělo monodrama Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi.

Hz

---

Úryvek z připravované knihy „Bitva u Lovosic“ Dr. A. Dopsch, Graz , 1892. Tato kniha vychází k 250. výročí bitvy u Lovosic poprvé po 114 letech v českém překladu J. Hofmana. Obsahuje kompletní zhodnocení všech zdrojů, zabývajících se Bitvou u Lovosic, včetně oficiálních zpráv obou bojujících stran. Veškerý text je třeba brát jako aktuální k roku 1892. Pozorný čtenář jistě nalezne rozdíly mezi dnešní podobou krajiny v okolí Lovosic a tehdejším popisem. Jména vsí a významných terénních bodů jsou přejata z originálního textu.

BITVA U LOVOSIC 1756 - Terén a postavení

Město Lovosice, jakkoliv bylo v roce 1756 výrazně menší než dnes, mělo již tehdy určitý význam. Zaprvé jako poštovní stanice na důležité trase Praha – Drážďany, zadruhé jako tržní centrum, kde mělo velký význam zejména to, že odsud bylo Labe splavné v jakoukoliv roční dobu i pro větší lodě. Další faktory byly tehdy ještě nevýznamné, rozsáhlé tovární haly směrem na Sulejovice tehdy zcela chyběly a místo nich se tu rozprostírala otevřená zemědělská krajina.

Potok, který protéká v široké lučinaté nížině, nyní přesně regulován mezi hrázemi a u Lovosic v ohybu vtéká do Labe, rozbahňoval tehdy, před regulací, celou tuto nížinu, čímž dal podnět k vybudování mnoha rybníků. U Sulejovic protékal oborou, obklopenou kamennou zdí. I přes tehdy patrně nevelký stav vody musel tvořit významnou taktickou překážku, která byla také Brounem vhodně využita ku jeho prospěchu. Nížina, ve které potok tekl, je jen velmi nevýrazně vymezena, na severu se rozšiřuje do krajiny plné polí, která je zase na jedné straně proti Lovoši ohraničena celkem vysokým a strmým homolovitým kopcem, na druhé návrším u vsi Radostice.

Na úbočí Lovoše se nacházejí vinice, které tehdy zabíraly velkou plochu, po nichž dnes zůstaly jen jednotlivé zídky a již tehdy zmiňované domky.

Radostické návrší tvoří vynikající krytou pozici a vybíhá v plošinu až k Homolce, kde pozvolna klesá proti Sulejovicím. Něco níže pod Radosticemi, ale stále dost vysoko, aby odsud bylo možno ovládat rovinu u Lovosic, nachází se ves Vchynice. Mezi Lovošem a Radostickým kopcem ubíhá kraj směrem na Lovosice, přes který vede cesta přes Bílinku a Velemín na Teplice.

Mezi Lovosicemi a Sulejovicemi se tehdy nacházel příkop, jehož význam je dnes již sotva zjistitelný. Po důkladném srovnání jednotlivých poznámek, učiněných k němu v různých zprávách, se současným stavem však nemohu souhlasit s Granierem, který bojiště také navštívil, když se domnívá, že tento příkop „jest naznačen dnešní cestou mezi oběma obcemi“. Údaje „Österr. Journal“, kterému je pro jeho charakter v tomto možno důvěřovat, je pravda někde jinde. Informuje nás totiž, že rakouská kavalerie stála mezi tímto příkopem a vsí Sulejovicemi, což předpokládá, že probíhal paralelně před dnešní silnicí, nebo pod ostrým úhlem. To by odpovídalo i „Preuß. Journal“, který líčí cestu „mezi příkopem a zdmi vesnice“.

Navíc byla krajnice cesty vedoucí z Lovosic na Siřejovice „takovým způsobem vyvýšena, že tvořila úvoz“. To je zřejmě druhá cesta, která je v pramenech uváděna jako za ní ležící. Labe teče těsně u paty Lovoše a stáčí se tu na sever, tam kde leží ves Lhotka nad Labem. Podél tohoto údolí, protínajícího České středohoří, vede cesta na Ústí a odtud přes Arbesau a Nollendorf na Peterswalde a Gieshübel v Sasku. Městu Lovosice tedy dominuje Lovoš, stejně jako Sulejovicím Radostický kopec.

Tady tedy Broun zaujal své, jak se vyjádřil v dopise císaři z 30. září, „dostatečně dobré“ postavení. Jeho pravé křídlo se opíralo o Labe před Prossmik, zatímco levé o rybníky mezi Sulejovicemi a Čížkovicemi. Lovosice samy ležely před rakouskými liniemi, byly však obsazeny rakouskými jednotkami, jenž měly spolu s několika bateriemi podpořit pravé křídlo. Předvoj stál pod velením generála Wieda na pláni od Lhotky nad Labem po příkop u Sulejovic. Kavalerie pod vedením generála Odonela, který převzal velení po hraběti Radicatim, jenž padl již v začátku bitvy, zaujala pozice mezi Sulejovicemi a oním příkopem, jak již zmiňováno. Svahy Lovoše byly osazeny asi 2 000 Chorvaty, jakož i rakouské předsunuté pozice u Vchynic. Délka rakouské bojové sestavy činila 6 000 kroků, stejně jako hloubka bitevního pole.

ing. Sissak